Albena Azmanova, univerzitní profesorka a autorka, jejíž publikace získaly řadu ocenění, vystoupila na Týdnu občanské společnosti v EHSV s působivým hlavním projevem. Podle jejího názoru se v naší společnosti šíří neviditelná nemoc všudypřítomné nejistoty a lidé se cítí bezmocní a vydaní napospas silám, na něž nemají žádný vliv. V tomto rozhovoru pro EHSV Info Azmanova vysvětluje hlavní příčiny této epidemie, včetně tendence upřednostňovat rovnost před hospodářskou stabilitou.
Ve vašem klíčovém projevu na Týdnu občanské společnosti se zmiňujete o epidemii nejistoty, která způsobila úpadek politických svobod. Označila jste ji za neviditelnou nemoc, která nás připravuje o rozum. Můžete podrobněji popsat, co myslíte pojmem „epidemie nejistoty“? Co je její příčinou?
V prosperující společnosti vzrůstá frustrace jednotlivců a to je stále častěji vede k tomu, že si ze zoufalství zvolí smrt. Projevuje se to zejména nárůstem počtu sebevražd na pracovišti. Jedná se o nejbolavější, a tedy nejviditelnější špičku obrovského, ale neviditelného ledovce nejistoty, který vznikl kvůli nedostatku životních jistot. Nejde jen o to, že jsou lidé rozhořčeni a důvěra v politické instituce slábne, i když se o tom často mluví. Nedůvěra může být zdravá, jelikož nás má k tomu, abychom se dovolávali odpovědnosti. I hněv může být produktivní, protože může motivovat k boji za spravedlnost a přinést smysluplné změny.
Nemoc, kterou v současnosti strádá společnost a o níž v rámci svého výzkumu hovořím jako o „všudypřítomné nejistotě“, je jiná. Jedná se o zvláštní druh nejistoty, o akutní ztrátu vlivu na okolní dění, kdy se lidé domnívají, že jsou vydání všanc silám, které nemohou ovlivnit.
Jako jednotlivci vnímáme nejistotu coby neschopnost čelit základním úkolům, které před námi v životě stojí. Pocit, že něco nezvládneme, v nás vyvolává strach, že přijdeme o to, co máme – zaměstnání, úspory, schopnost dosahovat výsledků a udržení duševního zdraví. Problém tedy nespočívá ani tak v chudobě nebo nerovnosti, ale v tom, jak prožíváme ztráty, ať skutečné, či předpokládané. Je to strach ze selhání. Tímto způsobem jedinci pociťují nejistotu na vlastní kůži.
Společnost chápe nejistotu jako neschopnost mít věci pod kontrolou a čelit překážkám. Vzpomeňme si například na pandemii covid-19. Jak se mohlo stát, že naše bohatá, vědecky vyspělá a institucionálně rozvinutá společnost dopustila, že problém v oblasti veřejného zdraví, který způsobil nikoli zcela neznámý ani příliš smrtelný virus, vyústil ve vážnou zdravotní krizi a poté i v krizi hospodářskou a sociální? Důvodem bylo, že vlády omezily veřejné investice, a to i investice do zdravotní péče.
Nejistota má i další charakteristiky. Vyvolávají ji určité politiky, neoliberální kombinace volného trhu a otevřené ekonomiky, kde se rozhoduje podle toho, jaký to přinese zisk. Středolevé a středopravé elity horečně usilovaly v zájmu zajištění konkurenceschopnosti členských států a EU na světovém trhu a v rámci celosvětové honby za ziskem o to, aby se snížila jistota zaměstnání (z důvodu větší flexibility a tedy vyšší konkurenceschopnosti podniků) i výdaje na veřejné služby. To znamená, že všichni nesli větší odpovědnost, přičemž měli k dispozici méně zdrojů k tomu, aby dostáli svým úkolům. Chce se po nás, abychom dosáhli více, i když máme méně prostředků.
Například Evropská komise žádá státy, aby nastolily větší sociální spravedlnost, ale zároveň je žádá, aby snížily výdaje. Tento rozpor mezi stále rozsáhlejšími úkoly a snižujícími se zdroji vyvolává pocit nejistoty a pochybnosti, zda to dokážeme zvládnout. Nejde o zdravý druh nejistoty, který by nás vedl k tomu, abychom se odvážili riskovat, zvažovali naše možnosti, podstupovali rizika nebo si něco dokázali. Místo toho se jedná o zhoubný strach, obavu ze ztráty obživy a očekávání horší budoucnosti.
Co je podle vás příčinou nárůstu vlivu autoritářských vůdců a pravicových stran? Jak vnímáte demokratické svobody a dodržování základních hodnot EU v současné Evropě?
Zvyšující se podpora pravicových autoritářských vůdců a tohoto druhu stran je zapříčiněna politicky vyvolanou nejistotou. Lidé se necítí bezpečně, a proto touží po jistotě a stabilitě. Cítí, že se jim vše vymyká z rukou, a proto vkládají naději do silných vůdců, kteří jim rázným zásahem poskytnou okamžitou stabilitu. Například zvyšují vojenské výdaje a posilují moc policie, čehož jsme právě nyní v Evropě svědky.
Půdu pro tento vývoj připravily středové strany, jelikož z důvodů neoliberálních zájmů vnesly do naší společnosti nejistotu. Podle mého názoru nesou za tento nešťastný stav odpovědnost především středolevicové strany. I když sociální demokracie prohlašuje, že jejím úkolem je bojovat za spravedlnost, zaměřuje se na boj proti jedné z forem nespravedlnosti, jíž je nerovnost. Lidé však především touží po hospodářské stabilitě, aby mohli řídit svůj život a plánovat budoucnost.
Jen si pomyslete, že bychom mohli mít dokonale rovnoprávnou, avšak hluboce nejistou společnost, což nelze ani v nejmenším nazvat prosperující společností. Lidé navíc nutně nelpí na tom, aby byla nerovnost vymýcena, pokud to znamená, že se s nimi bude zacházet jako s nulami, kterým se bude v rámci systému přerozdělování dostávat menšího odškodnění (za cenu ponížení). V první řadě totiž nechtějí čelit životní prohře.
Ve svém projevu jste rovněž hovořila o „olympijských hrách obětí“. Můžete popsat, co to znamená a proč bychom se jich měli vyvarovat?
V posledních pěti desetiletích nabyl boj proti diskriminaci podobu identitární politiky. Se skupinami, které byly v minulosti diskriminovány, se zacházelo jako s „chráněnými menšinami“, přičemž jejich postavení se zlepšovalo prostřednictvím opatření pozitivní diskriminace, jako je cílená podpora a systémy kvót. Pokud k tomu dochází v situaci všudypřítomné nejistoty, kdy není dostatek kvalitních pracovních míst a dalších zdrojů, začínají chráněné skupiny o tyto omezené zdroje soutěžit. V tomto kontextu je status oběti vlastně takovým trumfem – čím horší je situace, tím větší je nárok na ochranu.
Na jedné straně to způsobuje mezi konkurenčními skupinami nevraživost a narušuje to solidaritu. Na druhé straně nikdo z nich skutečně nevyhraje, protože bude i nadále obětí. Právě to, že jsou oběťmi a trpí diskriminací, jim dává důvod k tomu, aby se domáhali ochrany. Jedinými vítězi této nežádoucí soutěže o přístup ke zdrojům a zvláštní ochranu jsou elity, které blahosklonně poskytují charitu. Konečným výsledkem je, že znevýhodněné skupiny proti sobě bojují jako nepřátelé, zatímco jejich sponzoři – politické elity, získávají v důsledku těchto bojů větší moc.
Proč je vzhledem ke všem těmto skutečnostem občanská společnost tak důležitá pro zachování demokracie a občanských svobod, které mnozí z nás považují za samozřejmost? Čím to, že je občanská společnost, a nikoli demokratické volby, protilékem na zneužívání moci?
Když volíme, činíme tak pouze za sebe. Hluboce pociťujeme naši bezmocnost a frustraci z nejistoty a tato úzkost se promítá do hlasu, který odevzdáváme. Z toho důvodu během svobodných a spravedlivých voleb vzrůstá vliv reakčních stran. Občanská společnost se řídí jinou logikou a čerpá zvláštní sílu z pospolitosti. Když jsme s ostatními, spojuje nás společný zájem, nejsme sami, cítíme se méně nejistí a ne zcela bez vlivu, protože se můžeme spolehnout na podporu našich souputníků. Jakmile se sníží nejistota, strach opadne a my můžeme přemýšlet do budoucna a dělat velké plány.
Albena Azmanova působí jako profesorka politických a sociálních věd na City St George's Londýnské univerzity a je spoluredaktorkou časopisu Emancipations. Její poslední kniha, Capitalism on Edge (2020), získala mnoho ocenění, včetně ceny Michaela Harringtona, kterou uděluje sdružení American Political Science Association za „významné dílo, které ukazuje, jak lze vzdělání využít v boji za lepší svět“.
Skrýt
